[ ostatní extrém ]

Brněnský pochod smrti 4/5 - Lavina excesů

Předmluva: V souladu s etikou předem upozorňuji, že toto dílo obsahuje prvky nezměrného násilí a brutality, které jsou v autentických svědeckých výpovědích, učiněných pod přísahou. Proto prosím čtenáře citlivějších povah, aby do nich ve vlastním zájmu raději nenahlíželi a opustili tuto stránku. Děkuji – autor


Protože těch pár lidí, co po 65 letech ještě zůstalo naživu, bylo v době pochodu ještě docela malými dětmi, hlavní váhu mají pod přísahou učiněné výpovědi dospělých, kteří tu hrůzu přežili a dnes už jsou na onom světě. Jejich svědectví dostatečně mapují černou můru naší historie. V archivech českých, rakouských, německých i amerických tak jednou provždy zůstanou výpovědi o nepromlčitelných zvěrstvech samozvaných mstitelů.

Stručně jen nejznámější fakta. Zákonem byl uměle prodloužen „stav války“ až do 28. října 1945. A do té doby byla spontánní divoká likvidace beztrestná. Divoký odsun plně odpovídal záměrům vlády - kolem 800.000 tisíc lidí bylo odsunuto a jejich majetky byly okamžitě rozkradeny. Co se týká poválečných obětí z řad Němců, číselné údaje z několika pramenů se i dost liší. Obecně se však má zato, že nejspolehlivější údaj uvádí Dr.Sladek z Německa: z celkového počtu přesídlenců z ČSR na bezprostřední následky vyhnání prokazatelně zemřelo 18.889 lidí, jejichž jména jsou protokolárně známa.

Podle historicky doložených údajů při Brněnském pochodu smrti přišly o život stovky osob, z nichž krom těch ubitých a zastřelených, ostatní zemřeli na následky nemocí a vyčerpáním. Co do rozsahu i počtu obětí byl nepochybně největší z divokých pochodů, které předcházely Postupimské konferenci.


Ale nebyly jen krvavé masakry u Brna, v Kolíně, Doupově, Tocově, byly i spousty dalších - a všechny byly historiky označeny za neskutečná zvěrstva.

– Postoloprty: 763 mrtvých, pět třináctiletých zbičováno a zastřeleno, stovky Němců postříleny.

– Domažlice: asi 200 zavražděných.

– Ústecký masakr, 31.července 1945: asi 80 - 100 obětí.

– Podbořany, 7.června 1945: 68 zavražděných.

– Chomutov, 9.června 1945: zavražděno 140 Němců.
Dvanáct umučených po předchozím týrání na sportovním hřišti. Byli biti důtkami a železnými tyčemi, byly jim vypichovány oči, holí urážena přirození a jeden muž byl svlečen, obalen svitky starých filmů a zapálen. Na odpoledním pochodu smrti zemřelo dalších 70 lidí. Ze zbytku, který byl internován v koncentračním táboře Sklárna, bylo přímo v něm zavražděno dalších 40 lidí. Krom toho bylo vojáky z tábora odvedeno a na jiném místě popraveno několik dalších desítek lidí.

– Leština
Jeden z mnoha podobných excesů se odehrál v květnu 1945 v moravské obci Leština. Tam padly jedny z posledních výstřelů druhé světové války a odstartovaly celý řetěz tragických událostí. Jako odvetu za smrt svého vojáka zajala německá jednotka SS šest českých rukojmí a surově je zavraždila. Krutá odveta vesničanů vzápětí nato stála život sedmnácti nevinných občanů německé národnosti, vesměs prostých dělníků z blízkého kamenolomu. České komando samozvaných mstitelů je mučilo a v masovém hrobě, který si museli sami vykopat, je ubilo kameny a železnými tyčemi. Zůstává až rozum stát, že mstitelé dokázali i takové zvěrstvo, že mladé dívce uřezali prsa, rozřezali ústa, vyřízli oči a ponechali ji vlastnímu osudu...

Okolnosti i mimořádnou brutalitu tohoto dlouho zamlčovaného masakru v Leštině ukazuje dokument z produkce České televize „Kde se valí kameny“. Ve filmu, který je volně ke shlédnutí v archivu ČT, vystupují pamětníci, historici i pozůstalí po obětech, kteří museli léta žít v sousedství vrahů. Ani po více než šedesáti letech nejsou známi všichni viníci masakru, ani žádný ze známých aktérů nestál před soudem. A tak nad Leštinou a jejími obyvateli dodnes leží stín tehdejší tragédie.

televizní film "Kde se valí kameny"
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/20756226809-kde-se-vali-kameny/


– Lanškroun
Při krvavém masakru na lanškrounském náměstí byly 17.května 1945 brutálním způsobem popraveny desítky Němců.
Vypovídá Julius Friedel:
V prvních dne po osvobození Lanškrouna se Rusové málo starali o postrašené německé obyvatele. Hledali alkohol, drancovali a za nocí pořádali vojáci doslova hon na ženy. Po celou noc bylo slyšet křik štvaných obětí. Nemnozí zde usazení Češi sami zpočátku nevěděli, jak se zachovat a měli velké obavy i o vlastní majetek. Němečtí mužští obyvatelé města museli v těchto dnech vykonávat úklidové práce a v dopoledních hodinách 17.května byli bez udání důvodů posláni domů. K 11.hodině téhož dne přijeli na nákladních vozech stovky ozbrojených Čechů, takzvaných partyzánů. Shromáždili se na hlavním náměstí a jakýsi sovětský důstojník k nim pronesl plamennou řeč, která byla často doprovázena ohlušujícím rámusem. Potom se Češi, jakoby domluveni, rozběhli na všechny strany. Netrvalo dlouho a bylo jasno, oč jde. V menších i větších skupinách hnali k náměstí všechny německé muže, mezi nimi byly i ženy a děti. Městské domy byly vskutku pročesávány, všichni muži museli s sebou, mladí i staří, slabí a dokonce i těžce nemocní. Jednotlivé takto sebrané skupiny doprovázeli divoce povykující, po zuby ozbrojení Češi, kteří slepě stříleli a tloukli do všeho, co jim přišlo pod ruce. Jiné české bojůvky odjely mezitím do okolních vesnic a stejným způsobem odtamtud hnaly muže do města. V časných odpoledních hodinách bylo na náměstí více než 1.000 německých mužů. Museli tu stát seřazeni, se zdviženýma rukama a čekat, co přijde.

Následovaly nejodpornější scény, jaké si kdy člověk vymyslel. Češi se procházeli řadami sem a tam, s vervou kopali muže do pohlavních orgánů a do holení, mlátili je všemožnými předměty, plivali na ně a zejména kolem sebe divoce stříleli. Brzy bylo mnoho raněných, kteří už nemohli vstát a těžce trpěli. To však ještě nestačilo. Před radnicí je velká vodní nádrž a do té nakonec naházeli oběti bestiálního řádění, drželi je klacky a tyčemi pod vodou, aby se nemohly vynořit. Ano, nakonec se do vody střílelo, že se rudě zbarvila. Když se lidé plazili ven, šlapali jim po prstech, mnohé však vylovili mrtvé.

Zatímco se odehrávaly tyto nelidské hrůzy, ustavil se na chodníku před okresním úřadem samozvaný takzvaný “lidový soud”. Kolem stolu stál velký počet Čechů, kteří vystupovali jako žalobci a vybírali si z řad přednostně jednotlivé Němce. Každému sdělili rozsudek a napsali mu ho křídou na záda. Odtud až k bráně se táhla dlouhá ulička, kterou probíhali, a byli mrskáni. Mnozí zůstali ležet už na cestě, dřív, než byl vykonán rozsudek. Jednou z prvních obětí se stal Karl Piffl, truhlářský mistr. Potom co jej vyvedli z řady, prohnali vodou, a odtud polomrtvého vytáhli, byl doslova ubit k smrti a rozšlapán na kaši. Dalším byl dílenský mistr firmy PAM z Lanškrounu jménem Reichstätter, kterého k nepoznání zmlátili, nato postavili ke zdi radnice a salvami strojních pušek usmrtili. Z ulice, vedoucí k vězení, hulákající Češi poklusem přihnali krví zalitého ing. Josefa Neugebauera z Lanškrouna, který, rovněž s rukama vzhůru a s obličejem obráceným ke zdi radnice, bezhlesně padl pod kulkami strojních pušek. Rolník Viktor Bendech z Lanškrouna skončil na tomtéž místě s ustřelenou horní částí lebky.

Bolestné výkřiky krvácejících lidí brzy vše přehlušily, mnozí seděli a leželi nezúčastněně mezi mrtvými. Kolem sedmé hodiny večerní byla většina těch, které sehnali dohromady, vzata do vazby, jen málokteré poslali domů. 18.května se na obětech, znovu sehnaných na náměstí, páchaly nejbrutálnější násilnosti. Tyto hrůzy skončily nepředvídatelným způsobem - obětavým činem paní Augusty Heiderové, která učinila přítrž násilí tím, že zapálila vlastní dům a zvolila dobrovolnou smrt oběšením. Vypuklý požár způsobil značnou paniku a předčasně ukončil bestiální řádění Čechů. Před radnicí, na místě, kde předtím vraždil “lidový soud”, leželo ve velkých kalužích a proudech krve 24 Němců, kteří padli za oběť bestiální hordě, někteří zastřeleni, jiní ubiti a k nepoznání zkopáni a znetvořeni. Úřední lékař byl nucen konstatovat, že někteří lidé, utýraní k smrti, byli tak znetvořeni, že nemohl jednoznačně zjistit, kdo jsou. Mrtví byli doslova zahrabáni do masového hrobu.

Nelze se divit, že pod dojmem těchto hrůzných událostí mnozí další Němci sami ukončili své životy dobrovolnou smrtí. Jen v Lanškrouně a přilehlých obcích bylo spolehlivě zjištěno 105 takových obětí. Mimořádnou brutalitu projevil český obuvník Janeček z Heřmani, který se ještě hrdě vychloubal, že zastřelil ze zálohy nejméně 18 německých vojáků, kteří neozbrojeni putovali lesem. (…následují podrobné seznamy jmen samozvaných katů i jejich obětí) Místopřísežně prohlašuji, že uvedené údaje odpovídají pravdě.


Je politováníhodné, jak tragické případy hysterického lynčování českých Němců se udály. A každý z nich byl jen malou součástí obrovské etnické čistky, ve které se Češi neohlíželi na to, co kdo z postižených Němců udělal nebo neudělal. Už z titulu toho, že měl někdo německou národnost, byl automaticky vinen - přesně s souladu s výzvami samozvaného prezidenta, Edvarda Beneše. Podle dnešní judikatury by byl postaven před mezinárodní tribunál pro válečné zločiny jako je onen v Haagu. Ale, celému světu navzdory, Česko staví Benešovi pomníky!

Je jistě záslužné, že media každoročně připomínají výročí tragédie v Lidicích a Ležákách. Ale marně hledáme odvahu, nutnou k připomenutí další z nejhrůznějších poválečných masových vražd nevinných civilistů, kterou nemají na svědomí německé, nýbrž české samopaly.


– Přerov: 265 zavražděných
Excesů nejhrubšího zrna se dopustili příslušníci partyzánského svazku Josefa Hybeše, operující v prostoru Brno - Ivančice - Moravský Krumlov. V noci na 19.června 1945 v katastru obce Horních Moštěnice u Přerova, popravila bez soudu četa samopalníků pod velením československých důstojníků 265 německy mluvících civilistů, z toho 120 žen a 73 dětí, včetně nemluvňat.

Poručík Pazúr, důstojník ze štábu 4.divize 1.čs.armádního sboru, tam pod zamínkou prošetření nacistů, nechal vyvést z vlakové soupravy početnou skupinu karpatských Němců z Dobšiné, vracejících se na Slovensko. Vraždění probíhalo velmi bestiálním způsobem. Oběti byly přinuceny svléknout se do spodního prádla, a pak byly po malých skupinkách stříleny. Pazúr se přitom sadisticky vyžíval v tom, aby oběti co nejvíc trpěly. Oddělil děti od rodičů a nutil je dívat se, jak jim vraždí mámu a pak čekat, až na ně přijde řada. Jeden ze svědků vypověděl, že slyšel šestileté dítě prosit slovensky o zastřelení, že už chce jít za maminkou. V jiném případě Pazúr nechal zastřelit ženu, která měla v náručí dvě své děti (asi roční a dvouleté), a když mrtvá padla s oběma ještě živými dětmi do napůl plného hrobu, chvíli se ještě kochal jejich pláčem, než je obě odstřelil.

A víte, jak se bránil Pazúr před soudem, že zabíjel kojence střelou do hlavy?
„Čo som mal s nimi robiť, keď sme im postrieľali rodičov?“
Dostal 20 let. Ale že byl přítelem řady komunistických pohlavárů, kteří za něj opakovaně intervenovali před i po odsouzení, Gottwald mu trest snížil na polovinu a už po dvou letech věznění byl propuštěn při amnestii. V následných letech byl zločinec Pazúr dokonce vysokým funkcionářem Slovenského zväzu protifašistických bojovníkov…

V každém ohledu šlo o zločin horší než Lidice. Ale zatímco v Lidicích je celým národem uctívaný památník a růžový sad, tak v Horních Moštěnicích u Přerova, na místě mnohem zrůdnějšího zločinu, není nic, zhola nic. Žádné memento, žádný památník, žádný růžový sad, jen aby čecháček zůstal čistý… Co na to říká tvé svědomí, národe český?



Copyright©2010 Anquetil. All rights reserved.


Alba s fotodokumentací:

http://anquetil.rajce.idnes.cz/Brnensky_pochod_smrti_-_dokumenty/

http://anquetil.rajce.idnes.cz/Brnensky_pochod_smrti_-_masove_hroby_a_pamatniky/